Sengge Info mainsite

Komu prodat či neprodat štěně? Toť otázka...

V poslední době se množí případy, kdy české chovatele osloví zahraniční zájemci o štěně. Osloví ho anonymně, prostě jako běžní zájemci o štěňátko do rodiny nebo s deklarovaným zájmem o výstavy a chov, ale neuvedou, jestli už mají s chovem nějaké zkušenosti.

Štěňata pak bohužel občas skončí u lidí, kteří jsou západními chovateli bojkotováni kvůli různým nesolidním praktikám, nejčastěji tzv. "množitelství", tedy chovu bez ohledu na kvalitu, ale se zaměřením na kvantitu a zisk.

Dnes je situace taková, že mnozí západní chovatelé nejsou do východní Evropy ochotni štěně vůbec prodat nebo nakrýt naše fenky svým psem, protože jim nikdo nezaručí, že jejich kvalitní odchov se v další generaci nedostane obloukem zpět k chovatelům s nedobrou pověstí. Když k takovému případu dojde, vrhá to totiž velmi špatné světlo i na ně a oni vědí, že dobré jméno se daleko rychleji ztratí, než znovu získá. Vstřícnější z nich si ověřují podrobně, co je náš zájemce zač a velmi často pak ještě požadují záruky, že náš chovatel neprodá po jejich psovi či po feně od nich štěně do zahraničí bez konzultace s nimi.

Chov psů je pro některé lidi dobrý byznys a nedělá jim problémy zatajovat ledacos nebo dokonce lhát. Často jsou takoví lidé napohled velmi milí, vypadá to, jaký mají veliký zájem a jak se u nich pejsek má dobře.

Všude si proto solidní a zkušenější chovatelé většinou velmi dobře předem ověřují, komu své odchovy prodají. Internet je mocná zbraň a velmi zlepšil vzájemnou informovanost, chovatelé daného plemene po celém světě se většinou znají aspoň podle jména, vytvářejí "ochrannou síť" a před známými firmami se obvykle vzájemně varují.

Takové informace mají cenu zlata - v tomto případě cenu budoucího štěstí štěněte i jeho potomků, i cenu dobrého jména chovatele, který si je vědom toho, že kvalita chovu je dána i kvalitou nových majitelů.

Já osobně jsem čím dál opatrnější. Dříve jsem byla pyšná, když se mi ozval zahraniční zájemce - měla jsem pocit, že se tím dostávám mezi ty "vyvolené", kdo v chovu něco znamenají. Dnes už mám vždycky spíš opačný pocit - bojím se, abych nebyla pohodlným zdrojem "chovného materiálu" pro množitele v jakékoliv zemi ať na východ nebo na západ od nás. Pořád mám v hlavě velmi nepříjemný zážitek, když mě před několika lety kontaktovali chovatelé z amerického klubu, že se u nich na neblaze proslulých dražbách objevila štěňata z Maďarska, která mají v rodokmenu české předky. V podtextu zněla výčitka, že si nedáváme dobrý pozor na to, komu prodáváme štěňata. Když jsem prošla rodokmeny těch nešťastných štěňátek, která byla prodávaná vystresovaná, nemocná, s postiženými klouby atd., zjistila jsem, že jméno mojí chovatelské stanice se v nich objevuje ve třetí-čtvrté generaci, podobně jako jména jiných českých odchovů ! Přestože jsem samozřejmě nebyla schopná přes tři generace nic ovlivnit, považovali američtí kolegové za nutné mě upozornit.

To je samozřejmě trochu extrémní příklad, nicméně dobře ukazuje, jaký vztah k chovu rozvinutá kynologie má a co pro špičkové chovatele znamená mít "dobré jméno".

Měla jsem i další špatné zkušenosti. Jako třeba tehdy, když si přijela česká zájemkyně pro štěňátko, které prý mělo být jejich rodinným miláčkem, a to dokonce s malou dcerkou, která ho hned nadšeně popadla do náruče. Všechno vypadalo úžasně, ale milí noví majitelé se mi už neozvali a já až za rok vyloženě náhodou zjistila, že štěně bylo obratem prodáno do Německa. Podobnou zkušenost má určitě každý dlouholetý chovatel, není to nic příjemného. Bohužel se to nikdy nedá úplně vyloučit, ale je nutné proti tomu stále bojovat.

Proto si vždy velmi důkladně každého nového majitele ověřuji a zejména k zahraničním zájemcům přistupuji ne s radostí, ale vždy spíše s nedůvěrou. Sama sebe se ptám:

  1. Jak se bude mít moje štěně, a to nejen v mladém věku, ale i potom, co přestane být pro majitele perspektivní a "užitečné". Lze zájemci věřit, že se bude o pejska starat dobře dlouhodobě, když se dozvím, že mu prošlo rukama mnoho tibeťáků, které už zřejmě nemá a skončili kdoví kde ?
     
  2. Jak přispěje k mé pověsti chovatele fakt, že prodám štěně určitému zájemci ? Nepoškodím tím taky zájmy chovatele, který mi s důvěrou prodal štěně nebo nakryl moji fenku svým psem ? Lze za solidního považovat zájemce, který se za svoji chovatelskou pověst stydí natolik, že mi neřekne, že je dlouholetý chovatel ? A já se při ověřování jeho jména dozvím, že v jeho vlastní zemi mu štěně nechtějí prodat a zřejmě proto hledá nové jedince v zemích východní Evropy, kde může předpokládat, že ho nikdo nezná ? A když se třeba dokonce dozvím, že zde kontaktuje jednoho za druhým takřka všechny chovatele bez nějakého zřejmého výběru linie, rodokmenu odchovů, exteriérového typu atd. ?
     
  3. Jak přispěje k pověsti celého chovu v ČR to, když svoje štěně určitému člověku do zahraničí prodám ? Fakt, že máme pověst země, kde jsme ochotni prodat štěňata komukoliv, kdo zaplatí, je pro mě velmi stresující a snažím se stále tuto pověst napravovat. Vím, že se lidé nemusí mít rádi a mohou se kritizovat neprávem, a proto se snažím si vše ověřit na více místech. Nikdy bych neprodala vědomě štěně člověku, před kterým slyším z více stran varování, který nechová v rámci klubu uznávaného FCI či ještě hůř, když v minulosti v rámci FCI choval, dokonce postupně ve více klubech, a dnes již ne.

Ptáte se, proč tohle všechno píšu ?

Zkušenější chovatelé určitě vědí. Mnohé české a slovenské chovatele oslovují občas lidé, jejíž chovatelská minulost ve mně důvěru nebudí a proto jsem takovým lidem štěně opakovaně odmítla. Zároveň jsem po zvážení okolností považovala za svoji morální povinnost upozornit ať přímo či nepřímo ty, kdo zrovna mají štěňata, aby si ji dobře prověřili, komu případně štěně prodají. (Nejsem naštěstí sama, kdo si zájemce ověřuje, upozornění se objevila i odjinud.) Většina chovatelů přijala moje upozornění tak, jak bylo zamýšleno, tedy jako přátelskou neformální informaci, která je určena pro jejich ochranu.

Ráda bych proto touto cestou všechny přátele ubezpečila, že i já budu velmi vděčná, když podobné upozornění v budoucnu dostanu od každého, komu na českém chovu a jeho dobré pověsti záleží. Samozřejmostí je pro mě diskrétnost, týkající se zdroje informací, i respektování dobré vůle, se kterou byla informace poskytnuta...


Simona Jemelková, Sengge (červen 2008)