Sengge Info / mainsite

 
SOUNDNESS

Soundness (angl.) - těžko přeložitelný termín, doslova "zvučnost" (sound - zvuk, zvučný). Do jiných řečí se v kynologii obvykle nepřekládá, ale je přejímán jako "terminus technicus" ve své původní anglické podobě. U nás by se dal, i když poněkud zjednodušeně, tento pojem vyjádřit jako "souladnost".
Pojem "soundness" patří mezi západními kynology mezi velmi frekventované termíny. Je snahou každého kvalitního chovatele, aby se jeho odchovy vyznačovaly tím, že mají "soundness". Protože je tento termín u nás přes svou důležitost bohužel málo známý, přinášíme základní myšlenky z článku předního německého posuzovatele Christopha Habiga (KTR-Reporter 2/1990). Christopher Habig byl v Německu po řadu let předsedou posuzovatelů tibetských plemen v letech 2003-2006 byl předsedou KTR, později stál v čele německého kynologického svazu VDH a byl místopředsedou FCI.

Soundness je jedním ze dvou základních kamenů kynologie. Druhým je typ. Oba jsou to hlavní, čím se musí chovatelé i rozhodčí stále znovu zabývat. První z nich se musí snažit stále na sebe brát zodpovědnost za kvalitu svých vlastních zvířet a podle toho tvořit své další chovatelské plány, druzí z nich musí vždy znovu přijímat rozhodnutí ve výstavním kruhu na základě svého porozumění tomu, co je to "soundness" - je přitom jedno, které plemeno se zrovna vystavuje.

Psát nebo mluvit o soundness je téměř neřešitelný úkol, neboť odborník má tendenci o něm mluvit tak podrobně a mnohovýznamově, že tomu bude rozumět jen ten, kdo to v podstatě už zná. S fenoménem "typ" se to má podle mých zkušeností velmi podobně: kdo k tomu nemá vrozený cit, nikdy nepochopí, o co vlastně jde. Soundness a typ se musí cítit automaticky, podvědomě. Je nutné mít oči pro estetický celek živého tvora. Například tedy člověk musí umět spontánně říci: "Krásný !" nebo "Skvělý pes !", eventuelně naopak: "Nijak zvlášť se mi nelíbí", aniž by přímo znal standard nebo se topil v detailech.

Existují velcí vykladači standardu, kteří umějí sypat z rukávu údaje a data a v doslovném znění mají v hlavě všechny formulace, o soundness a typu ale nemají ani zdání. Hans Lehtinen, jeden z nejlepších allround rozhodčích na světě, zpravidla o takovýchto kolezích citoval své standartní rčení: "Ó bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí !" V tom měl úplnou pravdu, neboť jednomu člověku je estetické cítění dáno (a to znamená nejen pro psy), a jinému nikoliv. Studium anatomie a standardu přichází teprve pak, když se člověk ve světě psů zorientuje. Také je to otázka tréninku a cvičení, to znamená cvičení očí ve smyslu zaostřování takové mysli, která má pro tento úkol přirozené schopnosti. Kde toho ale moc není, tam také není moc co zaostřovat. Je možné formovat a usměrňovat jen to nadání, které člověk opravdu má.

Tedy, čím více se problémem zabýváme (nejen z hlediska značného počtu různých plemen psů, ale i různých zemí a charakterů), tím důležitější se ukazuje průprava. Neboť standard, jak známo, musí být interpretován, s jeho pouhým verbálním odříkáním člověk nevystačí k tomu, aby uměl odhadnout celkovou kvalitu psa v jeho přednostech i chybách. (A mít spadeno třeba jen na chrup, na to se ti nejistí mezi posuzovateli tak rádi upínají jako na berličku.)

Ne náhodou jsou soundness a typ termíny, které pocházejí z anglické kynologie. Anglické "type" jsme jazykově a snad také obsahově správně přeložili jako "typ". Někteří konzervativci zde mají ale stále ještě problémy. Neboť obecně všechny země, v nichž se z důvodu tradicionalismu stavělo posuzování psů na domněle objektivních měřítcích (počítání, měření atd.), se umějí jen těžko otevřít pro "jemné" kategorie kvality. Myslí si totiž, že mohou psy odshora dolů vtěsnat do přesně vyřezaných šablon. Pomalu se však stává i zde jasné, že měření a vnímání jsou dva pojmy - ten druhý ale obsahuje dimenzi kvality ! Zcela prakticky formulováno to například znamená, že tibetský teriér, který je kvadratický svými centimetry, nesmí také vypadat dlouhý na pohled.

V ideálu, podle kterého byl vytvořen standard, se ale nesčítá to, co se může pouze pregnantně sčítat, ale jen to, co je skutečně vidět ! Jinými slovy: soundness se tvoří "v oku" a ne na papíře. Soundness je (právě tak jako typ) kvalita, která je více než jen součtem částí, z nichž se skládá. Skládá se ze zdravého tvaru hlavy, krku, fronty, hrudníku, zad, zadních nohou a ocasu, a z harmonického celku těchto částí dohromady, a to v klidu i v pohybu. Estetika je to, co se vnímá, anatomie je to, co estetiku určuje rozhodujícím způsobem a co z hlediska zdraví tvoří její centrální kategorii. V žádném případě se tedy netvoří jen pěkným vnějším dojmem, nýbrž spojením "dojmu a podstaty" (doslova dojmu a bytí - něm. "Schein und Sein"). Když rozhodčí občas posuzují jen vnější dojem, nejsou své funkce opravdu hodni. Nepoznají, že mají posuzovat živé tvory, kteří musí být zdraví, musí se volně a účinně pohybovat a musí být uzpůsobeni podle charakteru svého plemene.

Efektně rozmáchlý pohyb zadních nohou některých lhasáků, připomínající mlýnské kolo, snad na první pohled může být docela atraktivní (i když já osobně o tom samozřejmě pochybuji), zdravý a efektivní ale v žádném případě není. Takový pes - abych zůstal u obrazných přirovnání - nadělá mnoho větru, ale nehne se z místa. Podobně je tomu u jiných lhasáků, ale přirozeně také u mnoha jiných dlouhosrstých plemen, která mají mít "super krk". Mnoho z nich má ve skutečnosti ne pěkný, ušlechtilý krk, ale jednoduše strmé zaúhlení, což krk opticky prodlužuje. Pes je (eventuelně !) opticky na první pohled atraktivní, "sound" ale není. Neboť pes, o němž Angličané řeknou "sound like a bell" nemůže mít strmé lopatky nebo přeúhlené zadní nohy, které nám občas móda chce vnutit u německých ovčáků. "Sound" tito psi nejsou. Na předních místech tedy v kruhu stát nesmějí.

Krása "soundness" je tedy v tom, přivést ke shodě "dojem a podstatu", sladit tedy navzájem zdraví a estetiku. Podle toho, jak to chápu, vězí právě za touto vzájemnou závislostí tajemství pojmu "soundness" a je velkou výzvou k chovatelům a posuzovatelům, stále znovu na to dbát.


z článku Chritophera Habiga vybrala a přeložila S.Jemelková, prosinec 2003,
první verze překladu otištěna ve Zpravodaji TTC 13/1995